Assassin’s Creed

Parkourem proti španělské inkvizici

Assassin’s Creed byl pro mne osobním fimovým favoritem roku. Nejsem sice milovníkem herní série od Ubisoftu, která už čítá na devět dílů (pokud do toho zahrnu i všechny datadisky a všemožné přídavky), už nějaký půlrok jej ale ve volných chvílích na PS3 vždy rád roztočím a s klukovskou radostí si užívám parkourový free run po hradbách Jeruzaléma a Damašku. Fandil jsem mu z toho důvodu, že už od počátku se prezentoval jako film, který by měl zbídačený hollywoodský sub-žánr herních adaptací konečně vynést ze zabředlého bahna na výsluní, kde by se mu dostalo patřičného uznání a poct, jakých se momentálně dopřává především komiksovým adaptacím. Zelenou projekt dostal s příchodem Michaela Fassbendera, který rád sází ikonické role v drahých blockbusterech a přitom je ochoten za pár drobných oddřít stejně charismatické hrdiny pro nezávislé tvůrce, kteří na jeho bedrech tím pádem mohou vyšplhat v nemilosrdné hierarchii téhle branže mnohem výše. Navíc samotné studio Ubisoft si kvůli tomu založilo filmovou sekci, kam nahnalo své producenty, aby nad značkou dohlíželi orlím zrakem, protože režijní taktovku dostal do ruky nezávislák Justin Kurtzel. Ten má za sebou doma v Austrálii jenom vztahové drama Snowtown a super-artovou adaptaci Shakesperova Macbetha právě s Fassbenderem v hlavní roli.

Všechno znělo jako snová jízda za vítězstvím, na jejímž konci musí být zasloužený piedestal „toho filmu, který tu kletbu prolomil.“ Už žádné polovičaté kultovky pro pár zarytých fandů jako jednadvacet let starý Andersonův flák Mortal Kombat, nebo Gensův Silent Hill, který má své obdivující stádečko již deset let. Ani půl-kultovky pro ještě menší divácké skupiny, které by se vešly do průměrného obýváku – Resident evil (který sám sebe zabil stovkou pokračování, kde už chybí jenom nějaký žánrový meta-přesah, který dostane zombie do vesmíru a Alici nechá probudit ze snu). Taky ne vysokorozpočtové zhůvěřilosti typu Doom (nejhloupější fan-service vše dob), nebo Princ z Persie (kombinace režisér anglických konverzačních komedií a fantasy akčňák dodneška vnímám jako výsledek producenty pochybně podepsaných a nevypověditelných smluv pod vlivem čehokoliv). A o těch srandách od führera Uwe Bolla, který úspěšně pohřbíval jednu legendu za druhou, fanoušci úpěli a herní vývojáři tiše mlčeli, si ani povídat nebudeme. Zkrátka a dobře, Assassin’s Creed to měl zlomit, společně s letním Warcraftem, který na to šel dost podobně. Tedy herní studio za zády, schopný (skoro)nezávislý tvůrce za kamerou a obrovská fanouškovská základna ochotná vylézt ze špatně osvětlených a větraných jeskyní, aby dala peníze za lupen do kina. Zlomili to oba. Jenže v případě Warcraftu si to myslí asi tak padesát lidí na světě a co se prvních reakcí na Assassin’s Creed týče, bude nás tak pět.

V prvé řadě, a myslím si, že je to hlavní důvod té nebývalé nenávisti, kterou film schytává, není tento film fan-servisem. Že se k tomu schyluje, bylo jasné už tehdy, když Fassbender v jednom rozhovoru z počátku roku přiznal, že žádnou hru ze série nehrál. Další dveře diváckých očekávání si film zabouchnul tím, že šli tvůrci s kůží na trh a přiznali, že poměr děje současnost/minulost bude tak 70/30. Jenže ono to nakonec překvapivě funguje.

Callum Lynch to jako dítě neměl jednoduché, spíš než školu jej bavilo flákání se a když pak jednou táta nepochopitelně zabil mámu, kariéra zločince byla jasná, přičemž to dotáhnul až na nejvyšší metu – vražda a s ní spojený trest smrti. Namísto toho jej ale čeká probuzení ve Španělsku, kde mladá vědkyně testuje stroj Animus, který dovolí nahlédnout skrze pokrevní linii do minulosti Callumova přímého prapředka, Aguilara. Ten, coby člen řádů Asasínů ukryl vzácný artefakt zvaný Jablko ráje, pomocí nějž by bylo možné změnit podstatu člověka, jako takového. Doktorka Rikkinová s ním chce vyléčit chorobu lidstva zvanou násilí, její otec s ním má ale lepší plány.

Ne, děj opravdu nepatří k zázrakům žánru, ale to nemá ani hra samotná. Film pendluje někde mezi fantasy, sci-fi a historickým spektáklem, přičemž se pravda bere vážně, ale pokud si výše uvedené žánry dovede rozumně smíchat, musíte si automaticky zapnout nadhled sami. Těch sto dvacet minut filmu bezmezně vládne režisér. Kurzel na to jde nediváckou artovou cestou vizuálního vyprávění, který odmítá ctít ducha hry a nemá problém ani s tím, že se nepodřídí ani průměrnému diváku. S hrdiny pracuje zkratkovitě, sáhodlouhá interludia, kdy bychom jim nakoukli pod kůži, se nekonají. Tenhle eklektický přístup funguje jenom díky tomu, že hrdinové mají dokonalé obsazení. Fassbender je kráčející charisma, to víme. Marion Cotillard dovede prodat i svoji lehce naivní postavu doktorky a Jeremy Irons si s mentorskou rolí sednul lépe, než v Batman vs. Superman. Vlastně mě trochu mrzí to odsunutí dalších účastníků programu Absterga, kteří mnohdy žadoní o nějakou minutu navíc, a tuším, že jejich osudy museli zůstat ve střižně, aby ty artové přesahy nenarostly i do stopáže.

assassins-creed
Zdroj: nextweb.com

Kurzel se opět spoléhá na kameramana Adama Arkapawa, na jehož adresu se možná dočtete nehezkých slov o temných obrazech, ve kterých se míhají jenom stíny, a hrdinům nevidíte do tváře. Jenže tohle je spíše vizitka nepřipravenosti mnohých promítaček a pláten, protože na top plachtě hostivařského multiplexu jsem si užíval tuhle přímou infuzi rámovatelných obrazů s feťáckým oblouzněním. Ne, mnohdy opravdu nevidíme, který že kaskadér parkourista to zrovna běží temnou chodbou, ale i v oné temnotě, o níž se nebudu přít, že je mnohdy tvůrčí ochcávkou, jsem stále přehledně vnímal vše, kdo je v kterém souboji kdo, kdo má zrovna na vrch.

Tyhle ohromující vizuální orgie pak podbarvuje hudba režisérova bratra, Jeda Kurzela. Chvílemi hypnotická, v akčních scénách nekompromisně burácející, v souznění s obrazem odzbrojující. Navíc překvapivě na samotný poslech vlastně velmi střídmá a poslouchatelná.

Vlastně je až podivující, jak na tomto jednoduchém principu, prostém jakékoliv plasticity hrdinů, či vypravěčských fines s dějem, kde by se měly dávkovat informace a s nimi spojené napětí nějak méně mechanicky, snímek vydrží fungovat celé dvě hodiny. I kdyby se v závěru ukázalo, že se to celé zdálo tomu majestátnímu orlovi, bude to jedno. Ta kompaktnost vycházející z určité míry úspornosti je z mého pohledu jedinečná rozhodně za celý uplynulý rok. Vlastně jsem ji viděl (až letos) u Kurzelova Macbetha, který měl premiéru loni. Jenom tady se neadaptuje Shakespeare, ale tajemný řád v kápích dělá díky schopným kaskadérům kousky, které si užíváte s ovladačem v ruce taky. Ta fyzičnost je zde dokonale hmatatelná. Je cítit (a v titulkovém výčtu i vidět), že se na filmu nadřelo ohromné množství lidí, kteří neponechali nic náhodě. Digitální Španělsko v čase inkvizice vás strhne stejně tak jako chladná ruka Animu. Někdy máte pocit, že je ten CGI render vlastně až moc hutný (prach a mlha), ale pořád je jenom účelným prostředkem k dotváření unikátní atmosféry, která je dílem přemýšlejících tvůrců.

Ale rozumím všem naštvaným divákům, že jim film více nejde na ruku. Možná by si to trochu zasloužili, ale věřím, že takhle by musel režisér slevit ze své vize, která je v rámci hollywoodského blockbusteru málokdy viditelná a nemám obavy o to, že ve většinovém případě zůstane nedoceněna. Odrazí se to především na tržbách (desetimilionový otvírák při více než desetinásobném rozpočtu) nevěstí nic dobrého jak pro případný druhý díl, který si závěr snímku vysní, tak i pro jiná produkční kolečka případných dalších herních adaptací, do nichž Asasíni ledabyle hodili špalek. Máloco mě totiž v tomhle žánru rozechvívá víc, než vědomí, že J. J. Abrams v polotichosti kuje pikle s Valve. A vidina celovečerní adaptace Half-Life je pro mě stejně rajcující jako myšlenka, že se někdy dočkáme jeho třetího dílu.

Do té doby ale bez větších cavyků pasuji na osobním žebříčku kvality herních adaptací Assassin’s Creed na vrchol.

90%

Napsat komentář