Rozpolcený

Král je zpět!

M. Night Shyamalan, legendární hrdina příběhu o raketovém vzestupu a impozantním držkopádu nadějného režiséra hororů a mysteriózních thrillerů, v němž mnozí provolávali druhého Hitchcocka, zatímco on po třech vychválených filmech strmě zamířil do béčkových vod, si jednou zaslouží oscarovou biografii. Když ještě Paul Giamatti opatroval mořskou pannu Bryce Dallas Howard, rozplýval jsem se nad úžasnou pohádkou, dokonce i když si Mark Wahlberg povídal s kytkami, bral jsem to jako zábavný filmařský úlet. Každopádně blbnutí se zemskými živly je hypertrofovaná nuda a Smithovic rodinný sci-fi výlet do budoucnosti jsem odmítnul vidět úplně. Když předloni post-modernisticky (a s křížkem po funuse) přispěchal s ‚found-footage‘ hororem The Visit o sourozencích, kteří zažívají nepěkný výlet u babičky a dědy, tušil jsem tvůrčí pokoru a soustředěnost. A letos opět šlápnul do plných.

Dennis má problém. V hlavě se mu honí 23 různých osobností, které si vzájemně předávají vedení, takže potkáme devítiletého Hedwiga, samotného Dennise s OCD, přísnou Patricii a další. Některé mají navrch, některé ne. To vše se ale má změnit v momentě, kdy se všechny pomalu chystají na příchod dvacáté čtvrté, kterou si všechny osobnosti svorně nazvali Netvor. Do toho Dennis unesl z parkoviště obchoďáku tři středoškolačky a jeho plány s nimi se mění podle toho, kdo zrovna, dle slov psychiatričky dr. Fletcherové, vstoupí do světla.

Zdroj: splitmovie.com

Nedělám si iluze, že lidem, kteří trpí schizofrenií, bude dělat film medvědí službu, byť se v postavě doktorky Fletcherové snaží o to, aby vývoj hlavní postavy byl nějak „vědecky“ opodstatněn.  Jenže stačí se začíst do Wikipedie a Shyamalanova vize začne drhnout. * Ale co naplat, v momentě, kdy svoji dravou kreaci rozjede James McAvoy, všechno ostatní vám začne být úplně jedno. McAvoy stojí přesně na špičce toho, kdy se geniální herectví člověka, který nad rolí přemýšlí a strávil nad ní spoustu času, může kdykoliv přelomit do polohy parodické kreace. Je trochu škoda, že mu Shyamalan chvílemi nestíhá, což se projeví především tím, že by si zasloužil v některých osobnostech o chvilku navíc (především slečna Patricie je spíše objektem rozhovorů, než že by přímo ovlivňovala dění). Ale i když McAvoy bezesporu válí, bez důstojných protihráček by to nešlo, což trojice středoškolaček, které Dennis unesl, splňuje do puntíku. Především dvacetiletá Anya Taylor-Joy, která už musela čelit přehnaně bigotnímu otci a nadpřirozeným silám v artové hororové pecce Čarodějnice, překvapuje uměřeným a charismatickým výkonem dívky Casey, která má daleko k ječícím hysterkám, ale naopak racionálně se snaží najít únik ze zdánlivě bezvýchodné situace, protože si v minulosti sama neprošla příjemnými chvílemi. Ale ač jim s McAvoyem interakce šlape dokonale, pro rozvoj děje a opravdové napětí nakonec slouží rozhovory s psychiatričkou Betty Buckley. Ta kombinace vyšinutého magora a maminkovského přístupu funguje a režisér si v těch rozhovorech libuje.

Trochu zamrzí, že Shyamalan už tolik nelpí na výtvarné stránce. Jistě, kamera jde spíše po detailech tváří, než po větších celcích a je rozumím, proč tomu tak je, ale pořád to vizuálně působí chudě, jakoby z televize. Což je přitom škoda, protože Mike Gioulakis zaujal už před dvěma lety hororovou peckou z opuštěného Detroitu Neutečeš.

Pořád je to ale hlavně film režiséra, který vytáhnul hlavu z vlastního ega a vrátil se k filmařině, která vyžaduje soustředěnost a tvůrčí pokoru. Už žádné prostopášné blbnutí s velkými rozpočty a snaha zavděčit se blockbusterovému publiku. Zatímco většina hororových tvůrců bezostyšně plácá nápady zpočátku a dojíždí na bezradnější závěry, Shymalan vyprávěcí strukturu obrátil a první hodinu jde téměř až do komediální polohy. Je to chvílemi schizofrenní, chvílemi bizarní, ale divácky rozhodně vděčné, protože to dráždí morální receptory, kdy vnímáme to, že ve sklepě jsou proti jejich vůli drženy tři mladé dívky. Ale první výstup „devítiletého“ Hedwiga prostě vtipný je, i když se tomu smíchu zpočátku bráníte. Každopádně Shymalan na to jde pomalu, dopřává postavám čas a divákovi vlastně taky. I díky prostřihům do Caseyiny minulosti buduje ucelený, byť výstřední obraz pokřivené mysli, který vrcholí v závěrečné půlhodině, kdy na „to“ konečně dojde. V ten moment to do diváka napere s úderností naštvaného Šivy, kde přestane řešit logiku a rozpoutá nekompromisní boj o život. Tenze jde do červených a já se přistihl při tom, že po dlouhé době vlastně někomu ve filmu upřímně fandím, aby přežil. Vše pak Shymalan korunuje nikoliv svoji oblíbenou pointou, ale sebevědomým a odvážným vtípkem, který je sice dokonale zbytečný, ale pokud máte rádi ironické hry s divákem, nemůžete být zklamáni.

Shymalan je prostě zpátky, mám z toho radost, a i když to není tak dokonalé jako první tři celovečeráky, pořád dokazuje, že v hlavě nemá vymeteno a s omezeným rozpočtem a herci bez potřeby machrovat pořád dovede vykouzlit ještě trochu nefalšované filmové magie a neotřelého napětí.

80%


* Jak jsem byl poučen v diskuzi níže, Dennis nemá schizofrenii, ale mnohočetnou poruchu osobnosti. Dobře popsáno třeba tady. Takže moje pojmo-dojmologie narazila, to o té medvědí službě víceméně zůstává beze změny.

2 Replies to “Rozpolcený”

  1. Lucie

    Je fajn, ze jste si nasel schizofrenii na Wikipedii, ale bohuzel tento film pojednaval o mnohocetne poruse osobnost (disociativni poruse osobnosti), ktera se od schizofrenie dost zasadne lisi. Existuje literatura, ktera podklada jeji existenci i na youtube muzete nalezt nekolik lidi s touto poruchou, kteri vam ve videu ukazi, jak to opravdu funguje a ze McAvoy nebyl tak daleko od pravdy. Jinak Beast byla dost pres caru a celkem shodila vaznost tohoto tematu. Proste si priste najdete fakta, nez neco napisete.

Napsat komentář