Zinkoví chlapci

Kniha Zinkoví chlapci byla od tchána tak trochu vánočním dárkem naslepo, protože jsem si Ježíškovi napsal o jiné kousky. Každopádně ze všech knížek nalezených a rozbalených u stromečku jsem nakonec sáhl právě po téhle jako první.

Sovětská intervence v Afghánistánu je mnohdy připodobňována k americké účasti ve Vietnamu. Od důvodu nasazení svých vojsk na území cizího státu, až k nucenému stažení, které nelze vnímat jako vyhranou válku. A zatímco Amerika se s tímto traumatem vypořádávala po svém a účastníci této války jsou politickou reprezentací považováni za hrdiny, nevyhýbají se tomuto konfliktu ani umělci. Třeba filmy Olivera Stonea, Četa a Narozen 4. července, jsou dodnes považovány za jedny z nejlepších reflexí této války, které poukazují na šílenost a nesmyslnost celého konfliktu.

Oproti tomu desetiletý konflikt (1979 – 1989), při kterém Sověti poskytli přátelskou pomoc afghánské socialistické vládě, která nejenom že byla pod palbou mudžahedínů, ale zmítala jí i vnitrostranická nevraživost, je černou kapitolou sovětského neúspěchu, o kterém tehdejší politická reprezentace nerada mluvila a snažila se celou záležitost zamést pod koberec, byť na jeho konci bylo téměř patnáct tisíc mrtvých sovětských vojáků.

Běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová během druhé poloviny 80. let udělala téměř 500 rozhovorů s veterány této války a matkami padlých vojáků, aby se podělili o své bezprostřední zkušenosti s tímto konfliktem. Výsledkem je právě kniha Zinkoví chlapci z roku 1989, která literární formou dokumentárního románu mapuje traumata, která si lidé během dekády odnesli.

Je to sugestivní zpověď těch, kteří se naplňování stereotypu o sovětské armádě, která je téměř neomezená v oblasti lidských zdrojů, ale materiálně zůstala mnohdy viset ve čtyřicet let starém konfliktu druhé světové války, stali jeho přímými účastníky. Je to zpověď synů a dcer, kteří opustili své matky a otce, milence, milenky i manželky s dětmi, aby se na prahu začínající dospělosti vydali plnit internacionální povinnost. Zvolená forma dokumentárního románu, která sumarizuje výpovědi účastníků, jejich zoufalých pocitů, které pramení ať už ze vzpomínek, či rozčarování ze současnosti, je naprosto ideální, protože poskytuje nejvyšší míru autenticity, která se však nezabředává do sáhodlouhých popisů a výpovědí, které by zákonitě musely utlouct většinu čtenářů.

Kniha samotná by možná zůstala ušetřena silnějšího zájmu veřejnosti, avšak silnější publicitu jí nakonec přinesly soudní spory, které proti spisovatelce pár let po prvním vydání, začali vést někteří veteráni, ale i matky pozůstalých. Kniha popisům soudních pří, přepisů záznamů, ale i literárních rozborů díla od jazykovědců, ve svém novém českém vydání věnuje téměř šedesát stran a bez jakéhokoliv hodnocení poukazuje na mnohdy zoufalou argumentaci těch, kterým léta zármutku způsobila, že svá slova by rádi vzali zpět, popř. obvinili autorku z překroucení. Za mnohými žalobami (neprokazatelně) mohla stát i nenasytná ega členů komunistické strany, pro které by se soudní spor s Alexijevičovou stal osobním epitafem dlouhé éry vlády jedné strany, pro niž je právě účast v Afghánistánu často brána jako jeden z posledních klínů do rozpadu Sovětského svazu. A zatímco zúčastnění těchto pří vedou mnohdy boj za uraženou čest s až nesmyslnou vervou, čtenář s odstupu pozoruje jeden kolosální příběh generační zrady, které se režim na těchto lidech dopustil. A tak k nim přistupuje i sama autorka.

Zinkoví chlapci (název odkazuje na zinkové rakve, ve kterých se mrtvá těla vracela z války pozůstalým) jsou i přes své téma smutně čtivou a čtenářsky přívětivou knihou, která pramení z obrovské míry empatie, kterou autorka při sestavování prokázala. Není to jenom suchý výčet jmen a událostí, ale editorsky velmi dobře zvládnutý výběr jak výpovědí, tak i jejich literárního obroušení, kde se vás dotkne každá zlomená matka, jíž padl syn, každý zoufalý voják, na něhož na veřejnosti pohlíží úkosem, protože oficiální politické stanovisko válku odsoudilo jako zbytečnou, i každá zoufalá žena, která vnímá peklo války zase jinak. Není to tradiční výčet rozervaných těl hnaný do alegorické nadsázky. Je to výrazný popis unavených lidí a jejich činů, kde se zabíjely děti a bezbranní civilisté, braly se drogy, kšeftovalo s jídlem, které bylo jenom o trochu lepší, než prošlé armádní zásoby z padesátých let, kde jste museli uplatit kde koho, abyste docestovali vlakem skrze Svaz dříve domů. Kde rodiče často ztratili vůli k životu a zbyly jim jenom těžké rakve a strohá vyjádření od vyšších šarží. Je to odlišení vnímání válečného konfliktu a změny společenských nálad, kdy druhá světová válka je stále vnímána jako vlastenecká, zatímco této, internacionální, nevěří její smysl ani papír, kde je popsána.

Je to výborná kniha, faktická i osobní. Odosobněný konflikt povyšující na unikátní čtenářský zážitek díky autorčině projevené míře empatie vůči všem zúčastněným. Žánrově vypilované dílo, kterému nechybí vlastně nic, takže to, že je Alexijovičová od roku 2015 nositelkou Nobelovy ceny za literaturu, je jenom stvrzením její práce, která po dopsání knihy neustala, nýbrž se znásobila. Doteď totiž čelí tlakům z vyšších míst, protože se zasazuje o práva těch, kteří nejsou režimu Vladimíra Putina pohodlní a patří k těm, pro které se boj za lidská práva stal celoživotním posláním.

100%

Napsat komentář