Spojenci

„Show me your chickens!“

Spojení režiséra Roberta Zemeckise a válečného žánru zní nemálo podobně tomu, jakoby Donald Trump podepsal zákon o  přísnější ochraně klimatu. Na první pohled tvůrce, který sice dovede fungovat mezi žánry, ale v rámci svých vlastních mantinelů, najednou stojí před zásadní tvůrčí výzvou. Tedy vydat se do vod, kde by pravděpodobně stálo za to opustit svoje oblíbené vizuální hrátky s triky a kamerou, protože přeci jen některé typy filmů mají svá vlastní zakonzervovaná pravidla. Anebo, na druhou stranu zásadní kreativní výzva popasovat se s tématem po svém a vtisknout mu osobitou vizi.

Nebudu zastírat, že Zemeckise považuji za progresivního tvůrce, který udělal především v oblasti používání triků naprosto zásadní pokrok, kdy je na rozdíl třeba od Stevena Spielberga vždy nechával spíše sloužit příběhu, nežli aby jimi primárně oslňoval užaslé davy v kinech. Tudíž dodneška ocením spíše to, že Forrest Gump vyšpulí na Johna F. Kennedyho prostřelený zadek, než pasoucí se dinosaury. Ale třeba to animované blbnutí Toma Hankse v Polárním expresu mě donutilo zatáhnout ruční brzdu a jeho další nehranou tvorbu si pro jistotu nechat ujít. U sebeopájivé procházky mezi věžemi Světového obchodního centra jsem už ale trochu váhal, jestli Zemeckis neslouží spíše sám sobě, než příběhu a nejnovější Spojenci to všechno jenom potvrzují. Tedy, že se Zemeckis transformoval ve svůj vlastní žánr, který ctí jenom vlastní pravidla okázalého vypravěče, jemuž záleží na všem, krom diváka.

Zdroj: slashfilm.com

Na papíře, který po vytažení z psacího stroje držel Steven Knight v ruce, to muselo vypadat fantasticky. Kanadský důstojník se na diverzní misi v Casablance seznámí s nonšalantní Francouzkou, která krom smyslných křivek oplývá také nedbalou elegancí při likvidaci nacistických pohlavárů, takže fingované manželství se po návratu z úspěšné akce promění v reálné, jehož idylku narušuje jenom probíhající válka. A dokud armádní rozvědka nezačne mít podezření na únik informací.

Kdybych měl rád „coby, kdyby“, vůbec bych neměl problém s tím, kdyby tuhle látku vzal do ruky i samotný Spielberg, byť se jeho posledním filmům vyčítá určitá míra změkčilosti a tvůrčí recyklace sebe sama. Nebo naopak mladý ambiciózní kreativec, pro kterého by podobný film mohl být slušným kickstarterem. Jenomže Zemeckis toužil po válce a výsledkem je pravděpodobně nejnudnější válečný blockbuster tohoto století. Co na tom, že nuda není verifikovatelná, ten film má subjektivně čtyři hodiny, protože z něj jde cítit, že vlastně jeho natáčení nikoho snad ani moc nebavilo. Brad Pitt došel s pátým křížkem na krku k neoddiskutovatelnému charismatu, ale tady se většinu filmu tváří buď znuděně, nebo bezradně, a není to jenom proto, že je nucen mluvit francouzsky. Stejně tak i Marillon Cotillard jakoby vzala kontrakt na další hollywoodskou štaci nevypočitatelné mrchy, která svádí očima a jazykovým akcentem, ale jinak jí zbytek cesty k divákovu srdci dost drhne. Zemeckis se svým dvorním kameramanem Donem Burgessem kouzlí vizuální laskominy, ale s trikovou intenzitou se zasekli před deseti lety, takže zlatavá poušť vypaluje rohovku, nálet Luftwaffe zase herní mód, kdy čekáte, až intro skončí a vy budete pro medaili cti sázet skopčácké skalpy do rohu obrazovky. Nežasnu nad tím, že si kamera udělá dlouhou jízdu od zrcadla a nejde přitom vidět, ani že jde po přistání letadla na detail tváře, pokud mě dlouho před tím a s vědomím, že ani dlouho potom, vlastně nikdo z hrdinů moc nebaví.

Manželský vztah je postaven na dost těžce obhajitelném základu o získání vzájemných sympatií v boji, takže nejistá atmosféra, která se vkrade v druhé polovině filmu, je nuceně vycucaná z prstu. Máloco mi ve filmu chybělo tolik, jako intenzivnější přístup pod kůži manželům, kteří se prvnímu sexu oddávají ve smršti pouštní bouře, rodí za vzdušné asistence podřízených Hermanna Göringa a rodinný piknik uspořádají v kulisách čerstvého skalpu britské protiletadlové baterie. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem byl dvě hodiny nucen sledovat tak kýčovitou válečnou selanku, která obrazy hřejivých barev rámuje naprosto strohou, ale svým vyzněním primitivně natvrdlou historkou z výprodeje, kde v první polovině jakžtakž oceňujete citace žánrových předchůdců a v té druhé zase nezbytné propriety, potřebné k dotažení dvouhodinové stopáže. Ta absence vnitřní dynamiky, ochoty nebýt tak konzervativní a zbavit se líbivé povrchnosti, pohřbívá Spojence rychleji, než hlad morálku vyhladovělého partyzána.

Je to nabubřelá a patetická hra na válku, kde se o nikoho nebojíme, protože k němu nic necítíme. Zjednodušeně naleštěné pozlátko, kde Pittova patka drží lépe, než manželský vztah Vatanových, jelikož levnou symboliku ve výprodeji dneska nakoupí kde kdo, ale nemůže si to dovolit člověk, který víc jak třicet let soustavně buduje filmové odvětví a má mraky následovníků. Je mi z toho dílem smutno a dílem absolutně putna. Vzpomenu si na to každopádně ještě jednou tehdy, až budu na konci roku pátrat po nejhorších a nejabsurdnějších hollywoodských kusech roku.

30%

Napsat komentář