Modrý kód

Ordinace lékařů bez hranic v papundelkové zahradě

Tvořit v českém prostředí film, seriál, prostě cokoliv audiovizuálního je vcelku řehole. Doma to mám z první ruky a tak svým způsobem oceňuji vznik všeho, co nemá finanční infuzi velké produkce a výsledek pak v poměru k finančním možnostem není fiaskem. Televizní produkce je ale samozřejmě specifické odvětví, které má své možnosti financování, přidělený reklamní čas, ale i časové nároky na schopnosti štábu, který nad kreativitu staví dodržování hodinových dotací půldenní šichty.

Televize Prima se pomalu ale jistě stává unikátem v oblasti vlastní televizní tvorby. Zatímco ČT občas sahá po velmi slušné reprodukci zajímavého zahraničního materiálu (kupříkladu nedávno skončený Svět pod hlavou jsem poctivě nakoukával každý pondělní večer) i osobitější domácí tvorbě, Nova jede neurážející standard, který se vyprofiloval na velmi obšírnou – a reklamně vděčnou – cílovku, a Barrandov naopak nemá ambice vyšší, než podřadný brak, který jakýmkoliv způsobem zakomponuje šéfovu manželku Kateřinu Brožovou, zhostila se Prima role třídního blbečka, který uzme roli sebevědomého opinion leadera, který dělá všechno špatně se samozřejmě vztyčenou hlavou a bez jakékoliv pochybnosti ignoruje posměch všech naokolo. Komediální Jetelín ještě beru jako prohraný souboj o to, jak debilní může současný humor být, Polda regulérně nakládal devadesátková klišé německých kriminálek a aktuálním králem bramborových lidí se stává Modrý kód.

Je to obdivuhodný mix tvůrčí neschopnosti, nehereckých výkonů a přebujelé marketingové nadřazenosti, která se náznaky snažila dopředu seriál pasovat někde do podobné roviny jako legendární urgentní příjmy ER a Grey’s anatomy. Nelze samozřejmě srovnávat nesrovnatelné, ale nemám obavy o to, že se i v Česku najde dostatek schopných tvůrců, kteří by vděčné téma nemocnice, potažmo urgentního příjmu, byli schopno uchopit lépe.

Zdroj: iprima.cz

Odrazím se už od scénáře, který je víceméně sledem scének, kdy na příjem záchranka přiváží jeden úraz za druhým. Jenže tím to nekončí a tvůrčí sliby o tom, že rozhodně nebudou servírovat další Ordinaci v růžové zahradě, berou za své v okamžiku, kdy si mladá lékařka začne se starším ženatým chlapem, další neúspěšně svádí sarkastického mladého doktora, a celkově mají všichni mezi sebou nějaká pnutí. Jasná věc, že nikdo není mechanický stroj, a abychom mohli s hrdiny nějak cítit, je třeba jim dodat osobní rozměr. Jenže tahle pavučina vztahů je ta nejprimitivnější, bere levný mustr podobných večerních seriálů a odmítá jít cestou byť sebeznatelnější změny. Samotnou kapitolou jsou pak dialogy, které prostě nemůžete brát ani na vteřinu vážně:

– „To bude rychlovka.“

– „Rekonstrukce penisu není rychlovka.“

– „Nebudeme rekonstruovat.“

– „Viděl jste, jak vypadá? Vy mu chcete uříznout půlku penisu?“

– „Ne půlku, tak třetinu.“

– „S tím zásadně nesouhlasím!“

– „Přestaňte oba kecat, nebo bude mít Skála větší potíže než jen malý péro!“

Když necháte herce s vážným ksichtem, i když mají roušku přes pusu, říkat takové věci, přičemž si neodpustíte ani kapku nadhledu, prostě si s tímhle nabijete hubu. Obzvlášť pokud k tomu režijní trio přistupuje jako ke statické divadelní inscenaci, kdy herci stojí, odříkávají repliky a jediná akce je ve finále opakující se rutina rychlých prostřihů na nesouvisející operace. Ti deklamující tvorové, kteří mají na vizitkách napsáno „herec“, chvílemi zbůhdarma procházejí scénou, přičemž vlastně postrádají jakýkoliv smysl. Často se české tvorbě vyčítá nezalidněnost, kdy filmy i seriály trpí tím, že i na velkolepé diskotéce jsou schopni tancovat tři, čtyři statisté. V tomhle se Prima pochlapila a pokusila se zaplatit větší počet lidí, kteří mají dodat zdání akčnosti a uspěchanosti celého místa. Ale v momentě, kdy na chvilku opustíte fascinující pohled na výraz Sabiny Laurinové, která s neměnným povytaženým obočím a povislým koutkem vypadá „jakoby měla na obličeji úhlopříčný napínák“ [© moje žena], všimnete si komparzu, který nikam nejde, ale scénou prostě bloumá. Působí to stejně, jako když jsem s dětma ve škole nacvičoval divadelní hru, ve které pobíhaly po pódiu, přičemž měly představovat nesmyslný rej. Zbytek hereckého ansáblu jede standard, který se odvíjí od jejich běžných schopností a výše honoráře. Snad jen ta Eva Josefíková, ve vší počestnosti ročník narození 1990, maskéry nalíčená do podoby, ve které působí jako čerstvě vstoupivší lolitka na fakultu medicíny, je prostě v roli zkušené doktorky gigantický castingový fail.

Docela by mě zajímalo, co na to nakonec museli říkat ti doktoři, kteří se v upoutávkách chlubili tím, jak jejich odborné rady tvůrcům zajistili autenticitu. Jako divákovi je mi totiž úplně jedno, jestli má pacient frakturu, nebo zlomeninu. Víc mě nakládá sterilní hra na drama, kdy teenagerce selhávají ledviny po vypití pochybné břečky, přičemž játra čirou náhodou poskytne stejně starý kluk, kterého ale nemusíme litovat, protože předtím skoro (!!!) zabije dva lidi při krádeži auta. Korektní předposranost a neochota jít do opravdového dramatu, kde by najednou měli diváci možnost promýšlet morální dilema, které někdo z přítomných může prožívat, však zabíjí i poslední zbytky čehokoliv, co by mohlo být na Modrém kódu dobré.

Po čtyřech dílech jsem se cítil být fanouškem, který v zájmu zábavného sebemrskačství a dvojnásobné týdenní kůry brainwashingu, bude zapínat Modrý kód pravidelně. Ta bizarnost způsobovala úlevné výlevy smíchu, které fungují lépe, než většina běžné komediální produkce televizí. Jenže po pátém dílu je ten kolovrátek scenáristické tuposti a režijního diletantství a herecké topornosti natolik výživný a protivný, že si tím výše vypsaným vlastně nejsem vůbec jist. Nechat se odírat o víc jak dvě hodiny času týdně, je vlastně luxus, který je možné věnovat práci se sirotky, rukodělným pracem, nebo účelnému sledování něčeho kulturně prospěšnějšího. Což je ve finále téměř vše.

10%

Napsat komentář