52. MFF Karlovy Vary

Letos jsem do Karlových Varů vyrazil na festival potřetí. Rozhodnutí, které doma padlo víceméně ze dne na den, tak nedalo větší šance přípravám, co že to vlastně chceme opravdu vidět a tak se jelo tak trochu na blind. Snad jen ta novinka Taylora Sheridana, Wind River, mě trochu mrzí, ale už dopředu jsem věděl, že při její premiéře už budu téměř doma, takže jsem se musel uklidňovat tím, že na podzim je to u nás v oficiální distribuci.

Takže si shrňme, co že jsem to vlastně viděl.

Nekoukej mi do talíře

Sociální drama a festivalový film jak ze žurnálu hned na první dobrou. Ale mladá režisérka to servíruje tak poctivým, nevtíravým a vizuálně strohým způsobem, že to prostě boduje. Chorvatský zapadákov, despotický otec a subtilní dcera, která to schytává ze všech stran, mě zařízli hned na první projekci v den příjezdu. Především ne-herečka Mia Petricevic v hlavní roli dodává na autenticitě to, co za co profíci nahánějí ceny.

Ptáci zpívají v Kigali

HLP (hluboký lidský příběh) zabitý přehnanými uměleckými ambicemi. Vždy, když se zatoulám na film, kde kamera kouká do zdi a postavy někde bokem vedou dialog, lituju zbytek štábu, který slouží pochybné artové vizi, a sebe taky, protože to považuji za ztracený čas. Nevidím v tom jediný smysl, i když se servíruje neotřelý příběh ornitoložky a (ne)vděčné rwandské uprchlice. Film, na kterém se běžně usíná. Nechápu, že jsem to neudělal taky.

Cukrář

Asi největší šeptanda Varů, která při první projekci sklidila ovace ve stoje. Docela jsem se bál stereotypních klišé, kterými queer filmy mnohdy trpí, ale režisér do nich vždy nakročí a pak nečekaně uhne, díky čemuž dření emoce z nevyřčených slov a nedokonaných činů. Tim Kalkhof v hlavní roli s tou vizáží smutného anděla jede herecké sólo světové extratřídy. Že u závěrečných titulků někteří kolem buleli jak malé holky, jsem nechápal a svoji vesměs negativní reakci, kterou jsem pak směrem k neznalým šířil, jsem zakládal na tom, že mi vadilo, jak pro dramatický efekt udělal režisér z jedné z postav nelogického idiota. Jenže uplynul týden a ve mně to rezonuje víc a víc. Ty úsporné emoce a práce s náznaky nakonec ponoukají více, než kolik skrze občasnou tvůrčí vychtěnost, uvidíte. Týden po zhlédnutí na tom mám stejné vzpomínky jako na čokoládový dort a skořicové sušenky.

Breaking news

Ach ten Balkán a jeho syrové emoce, které se motají v plytké story o oblíbeném chlápkovi z práce, který to doma neuměl s dcerou ani omylem. Není to nuda, ale když to skončí, máte pocit, že ještě někde chybí deset minut. Bez finále a katarze se cítíte ochuzeni.

Oklamaný

Sofia Coppola je chladná jak Steven Soderbergh, ale zapomíná být sama sebou, protože její hlavní tvůrčí devíza, unikátní práce s ženskými postavami, jde tentokrát úplně bokem. Ta hormony rozjuchaná první polovina je vlastně úplně jalová. Teprve, když se stopáž přelomí do druhého poločasu a děj se zásadně odpíchne z místa, vášeň a drama na sebe nenechají čekat. Strohé finále je tvůrčí odvaha, ale trocha našponování navrch by neuškodila. Herci na půl plynu.

Viděli jste můj film?

Ohromující tvůrčí práce, kdy vystříháte ze všech možných filmů kousky tak, abyste z nich složili úplně novou skládačku. 130 minut je ale zločin, protože podobných mash-upů máte na YOUtube desítky, jsou zábavnější a desetkrát kratší. Rámování filmovou projekcí je fajn, ale děj tam moc neexistuje a hlavně se tam málo hlásí. V půlce jsem to zabalil.

Cesta do Ralangu

Sebevědomí tvůrci na pódiu slibující, že takový indický film jsme ještě neviděli, hromadný odchod snad třetiny lidí ze sálu v polovině projekce, klausovský „ne-potlesk“ na závěr. Nepropojené příběhy, smysl pozapomenut ve střižně a zhovadilá kamera, která netuší, že přirozené světlo není vždy úplné terno. Nuda, která nepatří ani na festivaly. Ty překvapené obličeje tvůrců, kteří takovou reakci při světové premiéře nečekali, mi byli aspoň maličkou satisfakcí. Nabubřelé zlo.

Dvojitý rande

Půlnočka s britským komediálním hororem je povinnost. Trocha krve, hodně muziky, suchého humoru, panictví, rodina, světoznalý kamarád… Je to sepsáno podle neotřepanějších ostrovních příruček, ale funguje to a je to úplné bájo.

Jejich nejlepší hodina a půl

Když jsem po skončení prohlásil, že je to dokonalý britský kýč, žena mi vytkla, že to kýč být nemůže, když oni takhle prostě uvažují. Pravdu dí. Je to dokonale nalajnováno, ale má to jedu nespornou výhodu. Režisérka za kamerou vidí svět filmařů i druhé světové války trochu jinak, než by se mohlo zdát a tak zdatně přeskakuje mezi dramatem a komedií, napíná i dojímá a především drží citlivý balanc na všechny strany. Ten film „pohladí“, tudíž ho za to nemálo lidí sejme.

A závěrem dvě nefilmové poznámky:

Aplikace KVIFF od Vodafonu je peklo. Pomalá, nepřehledný program a především nekompatibilita s papírovou brožurou, kde je mnohdy film ještě uveden pod originálním názvem, přičemž stihnul dostat i českou variantu, která se promítla do aplikace. Jenomže hledat v databázi aplikaci je možné pouze pod jedním a tak často nezbylo nic jiného, než ještě rychle dohledávat info na ČSFD.cz.

Letos jako snad nikdy, jsem neviděl na sociálních sítích tolik hejtů na Vary, jako letos. Prý samé kurvičky a zlatokopky, ožralá pražská bohéma a smradlaví baťůžkáři. Vlastně, že „nejet do Varů“ je prý už stejně in póza jako před lety „jet do Varů“. Byl jsem potřetí a osazenstvo vidím furt stejně, jen ty holky ve Finlandia stanu mi přišly o něco odvázanější, ale bylo to tím, že jsem letos téměř nepil. Ale fakt, že Thermal, především zvenčí a v těsném okolí, chátrá je neoddiskutovatelný fakt a zločin proti kultuře.

Napsat komentář