Válka o planetu opic

Nejodvážnější letní blockbuster (nejenom) roku

Na původní Planetu opic mám od dětských let všelijaké vzpomínky. V hlavě mám především creepy masky lidoopů, těsné kožené trenky Charltona Hestona a jednu sochu v písku. Burtonova vizuálně vymakaná revize mi na rozdíl od většiny světa přišla zábavná už i proto, že v závěru zahraje Paul Oakenfold. Naplno mě ale tahle série začala zajímat až před šesti lety, kdy tehdy téměř neznámý Rupert Wyatt přišel s naprosto zásadním prequlem Zrození planety opic, který zafungoval jak dějově (hledání léku na Alzheimerovu chorobu), tak i vizuálně („prstenově – hobití“ kameraman Andrew Lesnie dodal dynamiku jako nikdy) a letní překvapení bylo na světě, kdy jsem musel během tří dnů dvakrát do kina a po asi dalších pěti projekcích doma jsem měl novou srdcovku. O to víc jsem se pak o tři roky později ošíval při pokračování Úsvit planety opic, které servírovalo plochou story o prvním střetu mezi opicemi a lidmi, přičemž jedni nabývali na síle a druzí postupně mizeli vinou virové infekce i vzájemných půtek. Prozíval jsem celé dvě hodiny a úspěšně to brzy vytěsnil z paměti. Vyrazit proto na třetí díl, Válka o planetu opic, který studio opět svěřilo Mattu Reevesovi, bylo provázeno lehkým sebezapřením a nulovými očekáváními, kdy jsem neměl potřebu si pustit ani trailery.

Zdroj: foxmovies.com

Začátek je hodně nucený, přepadení opičího tábora je rutinní nuda, ale pak najednou tvůrcům spadnou blockbusterové okovy a vydají se odvážnou cestou, která se v drahém bijáku za sto padesát milionů dolarů jen tak nevidí. Stárnoucí Cézar přichází o nejbližší a vydává se na chladnou cestu pomsty, na jejímž konci má být hlava plukovníka McCullougha. Jenže to není efektní vybíjená arkádového stylu. Cézar a tři další opičáci, kteří se k němu loajálně připojí, byť jeho hnací ideu vůbec nesdílí, se vydávají na pomalou stopařskou výpravu, která sleduje vojenskou jednotku na cestě k nové základně. Lidé se najednou stávají spíše nuceným pozadím v příběhu, který pomalu rýsuje temné kontury, v nichž se sváří animálnost i humanita, která žene Cézara za pomstou. Celá první hodina si tak vystačí pouze se čtyřmi lidoopi a němou holkou, kterou proti své vůli musí skupinka přibrat. Málomluvnost paradoxně nenarušuje ani lehce vynucený komediální prvek v podobě Bad ape, který se v zasněžených horách ke skupině přidává.

Ta funkčnost jde na vrub především kameramanu Michaelu Seresinovi, který vše barevně ladí do hávu, který provázel filmy před téměř padesáti lety. Ty hluboké celky na neprostupné lesy, otevřené mořské pláže i zasněžené hory vás pošlou zpět v čase. Mocně tomu napomáhá i Michael Giacchino, který snad diriguje podle not nalezených v hodně zapadlém archivu. Jenže co naplat, tahle inovativní retro nota prostě šlape na výbornou. Ručně malované kulisy nahradila „neviditelná“ práce trikařů, kteří zase posunuli škálu, kde už se definitivně dotýkáme reality. Motion capture mimiky živých herců a jejich převedení na emocionální pochody opic je z toho ranku, kdy odpadá onen wow efekt, který zažíváme například v destrukčních blockbusterech, ale definitivně je považujeme za něco přirozeného, něco, co se stalo standardem. Jasně, za deset let možná budeme ohrnovat nos, ale teď dostávají divácké oči high-end kvalitu v top jakosti. A vůbec, asi to není náhoda. Na tuhle uvědomělou a nenucenou práci s triky doporučuji stejně tak devět let starý Reevesův Cloverfield, který jsem nedávno viděl znovu a i přes relativní stáří mě jeho technická stránka dokonale fascinovala.

Celou první polovinu jsem se tak modlil, ať to takhle šlape i nadále, protože čím více se blíží střetnutí s lidmi, děj si koleduje vynucený nájezd do pravidel letního blockbusteru. S tímhle vědomím k tomu ale přistupuje i tvůrčí tým, který sáhne do osvědčených pravidel zásadních fláků kinematografie minulého století a hypnotickou atmosféru klasického westernu vymění za záchvat khaki šílenství, které se nejlépe odráží v srdci temnoty. S nástupem plukovníka McCullougha a čmáranicích „Ape-pocalypse“ na zdech to dojde i nejpomalejším, ale funguje to výtečně. Woody Harrelson ví, jak herecky trefit přesně ten moment, kdy je lehce nepřítomný a přitom uhrančivý pohled skrývající roztodivné motivace ještě děsivý, přesně o jeden stupínek před tím, než se stane karikaturou. Sklapnutá past, touha po útěku a podrobení se nevděčné roli nového Mesiáše se při setkání s protivníkem tváří v tvář ještě více vyostřuje, kdy se motivace McCullougha i Cézara nápadně začnou podobat. S jejich fantastickým dialogem tak najednou film předkládá témata o nevyzpytatelném chtěném dobru i vábení nejednoznačného zla a celé dilema nakládá i na samotného diváka, který podvědomě chce fandit těm svým, ale opičáci jeho sympatie nedají lacino.

Pokud tedy za laciné nebudeme považovat závěrečné střetnutí, kdy se ke slovu dostane proklamovaná „válka“ z názvu, přičemž vezmeme v potaz, že ke každé válce patří koňská dávka patosu, hrdinného sebeobětování a zpomalených střihových prolínaček. Chápu diváky, kteří v tenhle moment zlomí nad filmem hůl, ale po těch festovně prožitých sto dvaceti minutách jsem si prožil i těch závěrečných patnáct s patřičným zápalem a emocionální kanonádou.

Dozajista můžu filmu vyčinit za to, že občas nedrží tempo a pro to volné plynutí si klidně mohl vzít i dalších deset minut navrch. Dozajista si taky můžu vzít na paškál archetypálnost děje, kdy vlastně neřeší nic zásadního a z odkazů na Coppolu i Starý zákon si dělá francouzské hole. Jenže způsob, jakým to vše vypráví, na rozdíl od minulého dílu, kdy jsem si celý vývoj tipoval na dlouho dopředu, není tahle cesta úplně tradiční a vyžaduje od diváka, aby se naladil na stejnou vlnu. Nesedne to každému, ale Reeves je pro mě zase na koni a vytahuje si hodně odvážného žolíka pro dalšího Batmana.

90%

Napsat komentář