Vetřelec: Covenant

Přízemní vyvražďovačka divácké radosti nadpozemským egem

Je jen málo filmařů, ke kterým chovám takovou úctu, jako právě k Ridleymu Scottovi. Málokterý režisér si natolik podmanil vyprávění skrze obraz, přičemž mnohdy zdatně maskoval to, že natáčí prostoduché příběhy. Jeho cit pro unikátní vizualizace, kdy se mnohé výjevy z jeho filmů dají tisknout na velké formáty a věšet v galeriích, už navěky zůstane unikum, jehož kvalit dosahuje v oboru jen hrstka vyvolených. Stejně tak chovám v paměti, že první Vetřelec je pro mě srdcová záležitost, byť na pomyslný Olymp stavím až pokračování od Jamese Camerona. Musím si proto už na začátku recenze stýskat nad tím, kam se značka pod Scottovým znovuvedením začala ubírat a jakými cestami pravděpodobně ještě povede, neboť Scott evidentně chytil slizkou a leptavou tvůrčí slinu, kterou mu studio odmítá utřít a on úspěšně leptá to, co před téměř čtyřiceti lety úspěšně vybudoval.

Původní tetralogie, či snad čtveřice filmů, které s různými podtituly nesou v názvu slovo „vetřelec“, je v mnohém unikum, jak se každý tvůrce do látky originálně obtisknul a i po dvou dekádách si každý díl našel svoji soudržnou fanouškovskou základnu. Máloco mě pak před pěti lety nadchlo tolik, jako vidina prequelu, v němž chtěl Scott poodhalit roušku tajemství, která původ jednoho úchvatného kinematografického monstra doposud zastírala. Dodneška to beru jako zklamání a podraz, kterému odmítám dát druhou šanci, protože si nemyslím, že ta lepivá filozofie v kombinaci s pochybně rutinní vyvražďovačkou může něčím zaujmout znovu. Příchod dalšího Vetřelce jsem tak přijímal s rozpaky. Trailery byly skvělé, ale lákaly na něco, co zavánělo recyklátem všeho a nad zvědavostí tak s převahou vítězila obezřetnost.

Zdroj: empireonline.com

Když se rozezněly první tóny od Jeda Kurzela, předsudky se trochu utlumily, přeci jen vzal to nejlepší od Goldsmitha i Hornera a přidal vlastní, velmi vtíravý a v nejlepším slova smyslu nepříjemný motiv. Člověk tak měl najednou pocit, že je zase v tom správném vesmírném kvadrantu, kde vás rozhodně nikdo neuslyší křičet. Jenže do deseti minut je na palubě požár a posádka, která se probudila, začne závodit o to, jak moc brzy jí začnete přát, aby se vlastně vůbec neprobrala. Tady selhává jak scenáristická dvojice, pro kterou byl evidentně problém napsat zajímavější figury, tak i režisér, který v pochybné zkratce nedovolí hrdinům víc, než to, že většina z nich jsou manželé, popř. partnerské páry, jimž ale chybí cokoliv dalšího. Kde je originální postava? Hláškař? Drsňák? Srab? O castingovém obsazení ani nemluvě. Katherine Waterson je pro mě definice nezajímavosti už od Fantastických zvířat. Ta holka začne blábolit o chatě u jezera a divák trne, jestli to není pokus o sofistikovaný humor. Billy Crudup vládne v audiu, ale jinak je to zoufalý taťka odvedle, jemuž byste nesvěřili ani roli posledního technika, ne tak proti jeho vůli nově jmenovaného kapitána lodi. A Danny McBride se míjí s humorem i pod vedením Setha Rogena, ne tak se slamákem a flaškou Jacka Danielse za kormidlem lodi, kde chce trousit drsno-vtipné hlášky, které se ale ztrácí ve vakuu pisatelské neobratnosti a nevěrohodnosti situace, kde padají.

Přijde mi to až s podivem, jak neobratně vše Scott kočíruje. Před dvěma lety jsem se v kině u Marťana tetelil blahem, jak i s blížící se osmdesátkou pořád umí nadchnout svižnou filmařinou, která šlape lépe, jak o dvě generace mladším kolegům. Jenže toto je kodrcavý vehikl, který doufá, že s tak jalovými postavami uhraje hned několik žánrových dějství. Neuhraje. Předně totiž variuje stokrát viděné schéma: přistání na neznámé planetě, nákaza, masakr. Ta premisa je milionkrát viděné klišé od Scotta samotného až po céčkové noční výplachy na Prima Cool, což ale nevadí, protože líp to vymyslet nejde. Vadí to, že Scott ji ničím neozvláštňuje, ani obrazově, ani stylově. Vše zapadá do ohoblovaného mustru, který diváka bezpečně vede dále, jen si neodepře trochu detailního násilí, které mu pohodlný rating dovolí. Navíc masakr číslo jedna je stylisticky téměř totožný s tím z Prométhea, jen namísto štěrku je všude kolem nasteroidované obilí. Masakr druhého dějství pak zase nevyniká vizuálně, resp. nevyužívá potenciál nových kulis opuštěného města, kterému nechybí velkolepost, ale vlastně působí jaksi chudě, prostě a vlastně úplně nezajímavě. A vůbec, ta absence obrazové pestrosti dělá z Covenanta povedenější díl Hvězdné brány, kam se bohužel sune i myšlenkově (kvalitativně tak do závěrečné sezóny).

Silnější téma, které snad i na papíře vypadalo mnohem lákavěji a ve vztahu k sérii slibovalo posun, vztah člověk – android – xenomorf, pak Scott ale dočista zabil úplně. K čemu hra na flétnu a citace Shelleyho sonetu Ozymandias, když z hrany filozofické hříčky jej Scott vždy strhne zpět do pózy, v níž půjde vždy spíše teror nic netušícího člověka, než okouzlení z procesu (s)tvoření. Nelidská zdravice je hřebíkem do rakve zbytnělého tvůrčího ega, kdy film definitivně přerůstá svému stvořiteli přes hlavu a kde zoufalý dramaturg bije na poplach, přičemž mu nikdo nevěnuje pozornost. Pak už ke slovu opět přichází vykrádání sebe samotného, kde i tomu nejjednoduššímu diváku dojde, jakým způsobem bude Covenant pokračovat ve své pouti vesmírem. A nezachrání ho ani jalový pesimismus.

Dílem mě to mrzí i štve zároveň, protože taková ztráta soudnosti hned na několik frontách se jen tak nevidí. Od tvůrců, až po hlavouny studia. Chápu renomé, které s sebou jméno režiséra nese, ale agilních kravaťáků, kteří utáhnuli vodítko kdekomu, musí v kancelářích studia sedět mraky. Když pak člověk vidí urputnou snahu Neilla Blomkampa, aby jeho vlastní „Alien project“ nešel úplně k ledu a zároveň vidíte plány do budoucna, kde by stárnoucí egoistická mysl ráda dovedla svůj nový konec ke starému začátku, ta nechuť najednou geometricky roste.

20%

Napsat komentář