Que Dios nos perdone

Chladná kriminálka z rozpáleného jihu

Když jsem byl na střední, náš učitel světové literatury nám často kladl na mysl, že v literatuře už nic originálního vymyslet nejde. Že všechna témata jsou už dávno vyčerpána a záleží jenom na tom, v jaké variaci dovede nějaký autor zdánlivou originalitu nabídnout. Hodně na to myslím při vlastních literárních pokusech a stejně tak si na to vzpomenu pokaždé, když sleduju film, kdy mě přepadají myšlenky na to, že tohle už jsem přece viděl tolikrát, že mě to nemůže ničím překvapit. Blahořečím pak každého tvůrce, který vezme do ruky provařenou látku a dovede mě na dvě hodiny zaháčkovat tak, abych se zatajeným dechem sledoval, jak to všechno dopadne.

Dvojice kriminalistů, nekompromisní ranař a uhlazený kravaťák je žánrový archetyp, který jsme zažili nesčetněkrát. Je to divácky vděčné, jelikož to slibuje humornou notu i rozdílné přístupy k řešení aktuálního případu. A na první zdání tak mohou působit i Alfaro s Velardem. Ten první má zbrklé pěsti a nekompromisní vyřídilku, druhý těsně utaženou nepadnoucí kravatu a navíc koktá. Hodně. Jenže tihle dva nejsou úsměvní, natož pak směšní, ani v nejmenším, byť občas vysypou z rukávu trefnou černohumornou hlášku. Za prvé jsou jejich party dokonale napsány. Alfaro má sice divoký temperament, ale o Velarda, u kterého můžeme pozorovat lehké známky sociopatie, se opatrovnicky stará za každé situace. Ať už se jedná o krytí před dobíravými kolegy, tak i jako občasný tiskový mluvčí se svědky a podezřelými. Oproti tomu Velardo ale není lítostivá zadrhávající figurka, v jehož strohém bytě dominuje obří sbírka vinylů. Je to taky muž s velmi ambivalentním vztahem k ženám, k jehož jádru je v průběhu času velmi těžké proniknout a proto si jej nejde z pozice diváka oblíbit úplně a ve vzduchu stále visí pochyby, kam se může jeho charakter vyvinout. A za druhé jsou oba party perfektně obsazeny. Jak Roberto Álamo, který svým maskulinním zjevem a dobráckým jádrem připomene Buda Whitea z L. A. – Přísně tajné, tak především Antonio de la Torre, který vypadá jako kombinace Dustina Hoffmanna a Michaela Žantovského, přičemž ale hraje fascinující part, jemuž se běžně udělují blyštivé ceny.

Zdroj: hobbyconsolas.com

Excelentní scénář u výborně napsaných hrdinů ale nekončí. Funguje i samotná kriminální linka, kde má všechno přesně své dané místo. Už jenom samotné téma sériové vraha starých žen je vcelku originální. Italský hororový klasik Dario Argento kdysi řekl, že ve svých filmech nechává rád umírat mladé krásné ženy. A má pravdu, je to totiž víc sexy a divácky přístupnější, protože i když je to sebeděsivější smrt, je v tom kousek perverzního potěšení. Oproti tomu znásilněná a zavražděná stará žena není přitažlivá ničím, a pokud netrpíte gerontofilií, dost se vám to bude eklovat. Tomu odpovídá i přístup detektivů k práci, pro které je to denní rutina, ale neodfláknutá, takže do toho jdou s poctivostí a umanutostí, která je v jejich práci potřeba. Navíc vrahovi nahrává i mediální ticho, které je „nařízeno shora“, protože v Madridu v té době probíhají Světové dny mládeže za účasti papeže Benedikta XVI., přičemž si nikdo nepřeje palcové titulky o umírajících stařenkách rukou sadisty, který má komplex ze svého velkého penisu. Vůbec celé zasazení příběhu do roku 2011, zakomponování reálných událostí, které mají důsledky na vývoj příběhu, v kombinaci s efektní (skok z balkonu!) ruční kamerou dodávají filmu na zvláštní autenticitě a až lehce dokumentární nádech.

Je to promyšlená tvůrčí práce, která detektivům nepřihrává do cesty efektní náhody, ale i přes pečlivou práci je nechává stále pozadu, což samozřejmě pouští uzdu jejich charakterovým vlastnostem, které se projevují frustrací a výlevy vzteku. Režisér ale se všemi proprietami zachází velmi střídmě a nikdy se nepouští do zbytečných excesů. I to násilí dávkuje přesně opačně, než zrovna čekáte, takže vás v jednu chvíli oťukává náznaky a o chvíli později jde do plně explicitního zobrazení místa činu. Nikdy ale nesklouzává k samoúčelnosti, vždy plně slouží příběhu, který první hodinu spíše testuje diváka, aby si pak od scény s malým kotětem konečně popustil uzdu a začal sprintovat směrem kupředu. I s plně odkrytými kartami umí držet napětí a neodpustí si dějové zvraty, kdy vám mlčky popadne brada, protože se vše najednou děje jakoby nahodile, bez nutnosti jít nadoraz a nechat překvapeného diváka koupat v emocích. Je to dokonalý úsporný protipól zámořských kriminálek, který dovede překvapit i znalého žánrového matadora.

Nemám sebemenší pochyb o tom, že kdyby něco tak originálního vzniklo na druhé straně Atlantiku, zapsalo by si studio Warner bros. do šanonu úspěšný hit, o němž by se kritici bez větších skrupulí vyjadřovali okamžitě jako o „instant classic“, takže fakt, že zatím nebyl ohlášen anglicky mluvený remake, mě na tom vlastně udivuje asi nejvíc. Takže pokud pro vás vrchol žánru nastal před 22 lety (ano, opus Davida Finchera), zkuste sáhnout po téhle španělské pecce.

100%

Napsat komentář