Dunkerk

Christopher Nolan žene velkofilmovou filmařinu na maximum ve válečném bijáku, kde nechybí nic, kromě emocí

Aplikovat objektivní měřítka na filmy Christophera Nolana je vcelku problém. Kritici se vesměs shodují nad řemeslnou kvalitou, která jej vynesla na piedestal jedné z největších, ne-li největší režisérské hvězdy současnosti, ale sem tam se objevují hlasy, že mu pro dokonalou technickou vybroušenost absentují pořádné emoce a funkční ženské hrdinky. Prvému i druhému jsem se léta vysmíval, protože pro málokterého tvůrce je ve filmu natolik důležité, aby jeho hrdinové často byli hnáni spíše srdcem, než racionálním úsudkem a pokud je to v příběhu možné, často se kolem vztahu k ženám točí výrazná část příběhových zákrut.

Pokud jste režisérské eso, které odvážným autorským přístupem přinese studiu komiksovou trilogií téměř dvě a půl miliardy dolarů, pravděpodobně vám svěří obří rozpočet i tehdy, když se rozhodnete cestovat do snů, do vesmíru a nakonec i do války. Přičemž si můžete dovolit i ten luxus natáčet na drahé IMAX kamery, nebo na desítky let starou techniku klasických velkofilmů, 70mm kinofilm.

Zdroj: tvovermind.com

Velmi často se záměrně vyhýbám fotkám z natáčení, zákulisním drbům a mnohdy i trailerům, protože mám pocit, že se tak mnohdy ochuzuji o možné momenty překvapení z filmu a ve finále si všechny tyto informace dohledávám až po zhlédnutí. Snažil jsem se o to i u Dunkerku, ale těm extatickým novinářským titulkům, které lačně hltaly vše, co promyšlené, byť na informace vlastně velmi skoupé produkční PR vypustilo do světa, nešlo uniknout. Už zmiňovaný 70mm kinofilm, obrovské množství statistů, kteří se vydali na pláž v dobových uniformách, starý křižník, který po sedmdesáti letech zvednul kotvy v námořním muzeu a vydal se na plac, reálné letadlo nemilosrdně zničené pro potřeby natáčení, atd., to vše slibovalo, že muž, který si před lety třeba umínil, že při natáčení obří sci-fi nepoužije ani jedinkrát zelené plátno, zase sahá po další velkolepé metě.

A tu bez jakýchkoliv pochybností překonal. Na plátně se rozprostírá obrovská válečná scenérie, která v digitálním světě nemá obdoby. Ten pocit, že by vlastně jenom stačilo k IMAX plátnu natáhnout ruku a vtáhlo by vás to dovnitř, je fyzický natolik, až to zařezává do sedačky. Ty obrazové výjevy z válečného pekla jsou něco, čemu by nepomohla ani armáda velmi dobře placených trikařů. Pro jednou se tedy opět ukazuje síla poctivé, oddřené filmařiny, kdy si strašně moc lidí různých profesí muselo dát strašně moc práce, aby výsledek vypadal právě takto, tedy surově, neučesaně s retro patinou, která vám v puse vyvolá pachuť promáčeného slaného písku. Velkou zásluhu na tom má kameraman Hoyte van Hoytema. Ten poctivě nakoukal druhoválečnou klasiku klasického Hollywoodu i propagandistické dokumenty a jeho namodralé odstíny, zbavené jakéhokoliv dalšího barevného spektra, jakoby vypadly z jiné doby. Z doby, která už sice dávno uplynula, ale vlastně je stále aktuální svou precizností.

Vše je navíc umocněno intenzivní zvukovou složkou. Ta to do vás pere ze všech stran a vy pociťujete vše, od rachotu leteckého kulometu, až po šplouchání vln na hladině moře. Do zvukové stopy hodně zasáhnul i Hans Zimmer, který po originálních motivech sahá snad už jenom při tvorbě právě pro Nolanovy filmy (drtivá většina jeho tvorby posledních let je totiž velmi zaměnitelná se zbytkem práce jeho studia Remote Control). Jeho hudba totiž snad už ani není hudba, je to spíše směs ambivalentních zvuků a ruchů, které provází jednoduchý motiv tikajících hodinek, přičemž jí ale chybí jakýkoliv vrchol, nebo výrazný hudební motiv v tradičním slova smyslu. Je to ale součást velkolepé hry, která nemá úplně standardizovaná pravidla.

Ač vše nasvědčuje tradiční válečné podívané, Nolan nejde úplně na ruku očekáváním a příběh servíruje úplně jinak. Respektive, vůbec nenabízí běžný příběh. Ve třech odlišných časových rovinách, které operují na zemi, na vodě a ve vzduchu, přináší (téměř) bezejmenné hrdiny, jejichž vzájemné propojení navíc visí na nejistotě ne úplně lineárního vyprávění jednotlivých pasáží (Inception light). Hrdinové jsou hnáni primitivními pudy za záchranou vlastních životů, přičemž se o to snaží stůj, co stůj. Chybí zde hlavní postava, která by byla opravdovým tahounem. Velké herecké hvězdy jako Tom Hardy, či Kenneth Branagh, zde mají stejně velké (či spíše malé) party jako kupa neznámých mladíků, kde nejvýraznější je zřejmě jen Fionn Whitehead. Jenomže ta absence opravdového ztotožnění se s kýmkoliv mi vadí a emocionálně mě celý film nechal úplně na nule.

S třicítkou na krku se ze mě stává čím dál větší citlivka, a když se v Temném rytíři rozezní siréna, nebo v jeho pokračování Deshi basara, sevře mě v krku a nepustí to další dvě a půl hodiny. U Interstellaru bulím a posmrkávám jak malá holka celé tři hodiny. Jenže u Dunkerku nic. Za tu hodinu čtyřicet to se mnou necuklo ani jednou. Něco vzadu v hlavě mi říká, že tohle všechno je jenom další z mnoha součástí obrovské mašinérie, která je hnána Nolanovými pravidly hry, ale když jsem se po půlhodině přestal opájet těmi obřími obrazy, namísto jakékoliv kapky emoce jsem spíše přemýšlel nad tím, co všechno se dělo mimo kameru. Vojáci se topí ve vodě, tisknou se na souši a svádějí letecké souboje, ale ani na minutu jsem neměl pocit, že bych s nimi jakýmkoliv způsobem soucítil, nedejbůh o ně měl strach. Je to buď Nolanův záměr, nebo naopak neochota zachovat se k hrdinům občas opravdu radikálně a nechat někoho zemřít. Mrtvá těla leží v písku, nebo se vznášejí na hladině, ale to jediné „opravdové“ úmrtí ve filmu najednou působí jaksi nepatřičně, zbytečně, jakoby chtělo vysílat signál o celé nesmyslnosti války (ale to je spíše moje chtěná myšlenka, než fakt).

Vracím se tak na začátek textu, kdy jsem Nolana za určitý odstup vždy hájil, minulý rodinný sci-fi doják, jímž ukázal světu, že mu emoce cizí nejsou, doslova zbožňuji, ale protentokrát jsme se minuli úplně. Hrát si na coby kdyby, kde můžeme uvažovat o jiném tvůrci, stejném výsledku a úplně jiném přijetí, nemá smysl. Nolan dokázal světu, jak moc se umí nad filmem rozkročit a že dovede na plátno vklínit fascinující obrazy, které tvoří jedinečný biják. Z hloubi duše se mu klaním, ale nejsem si úplně jistý, že ještě někdy budu mít chuť Dunkerk znovu vidět. Možná by teď nebylo na škodu nějaké malé nízkorozpočtové „indie“, nebo ten tolik proklamovaný a nemalou částí divácké obce chtěný Bond.

80%

Napsat komentář