Ready Player One

Hra začíná

Když do kin vstoupil nový film Stevena Spielberga, Ready player one, chvilku jsem s návštěvou otálel. Projednou jsem se rozhodnul, že první sáhnu po knize, která se dočkala v kruzích třicátníků, co zapomněli vyrůst, téměř až mýtického postavení. Především fanbase okolo MovieZone.cz způsobila, že jsem neodolal a do knihy Ernesta Clinea, bývalého ajťáka a člověka se zásadní vazbou na osmdesátky z minulého století, se začetl.

Asi by bylo fér zmínit, že nejsem zásadní obdivovatel kultury let, v jejichž druhé dekádě jsem přišel na svět. Vyrůstání na béčkových akčňácích na VHS mě minulo, stejně tak jako první sezení u Atari a Segy. Vracel jsem se k tomu až s odstupem na přelomu tisíciletí, kde jsem se však nechal unášet spíše už „vyčištěnými“ žánrovkami devadesátých let a osmou dekádu bral spíše jako součást dovzdělávání se, které formovaly především diskuze na ČSFD.cz a osobní doporučení přes ICQ. Každopádně tu posedlost touto dobou chápu, vyrostla v ní generace lidí, kteří momentálně udávají společenské tempo, přičemž nános nostalgie na osmibitových hrách, metalové muzice a béčkových filmech je natolik silný, že nejde nikoho vinit z toho, že na tuhle etapu života (a její kulturní fenomén) nedá dopustit.

Ernest Cline to má zadřené pod kůži hodně. Dovedu si představit sbírku stařičkých konzolí a herních kazet, která mu zabírají čestná místa na poličkách. Na VHS-kách oprašuje polo-zapomenuté hollywoodské fláky a uječený rock se mu točí na vinylu. Prostě obsese na max.

Svět se rozpadnul, elektřina je nedostatkové zboží, lidé žijí v kontejnerech na periferii a únik ze všeho představuje virtuální realita OASIS. V ní se pořádá hon na ukrytý easter-egg J. D. Hallidaye, stvořitele nového, lepšího (a díky technice) vcelku slušně hmatatelného světa. To vše prostřednictvím avatarů, kteří mohou víceméně cokoliv, co jim naprogramovaný svět dovolí, ať už se jedná o chození do školy, nebo boje v arénách.

Málokterý fikční svět (ať už filmový, nebo knižní), svou neomezeností klade fantazii tvůrce takové možnosti. V OASIS je možné úplně vše. Uživatelé, pokud mají dostatek kreditů, jsou schopni rozšiřovat svět dále a nastavovat tomu vlastní pravidla. Přesto mě po přečtení spaluje zásadní pocit absolutně propálené příležitosti. Clineova oddanost především starým hrám je obdivuhodná, dokonce svým způsobem nakažlivá, takže mi to nedalo, a když se Wade, hlavní hrdina, který si prvotní náhodou začne razit cestu k vejci, momentálně protlouká stařičkou plošinovkou, musíte knížku odložit a po chvilce googlení se k ní dostat taky. Funguje to, je to zábava (obskurní Joust především), která posiluje nostalgický tón, na který se ale pravděpodobně většina mileniálů už nenaladí. Možná i proto, že Cline se detailně oddává každému pixelu, který v drobném shluku tvoří herního hrdinu, ale z odstupu mu uniká souvislá kostra příběhu.

Spíše jsem chtěl, než že bych opravdu cítil, že to prostinké jádro historky o honbě za pokladem nemá mít zásadnějších dějových odboček. Bohužel Wadeova, či lépe Parzivalova (jeho OASIS přezdívka), cesta jede na easy mód. Ve všech ohledech. Do cesty se mu staví plakátový arcilotr, po pravici stojí lehce tajemný side-kick a celou dobu se krom vejce lopotí taky za avatarem spoluhráčky/soupeřky Art3mis. Ta nepřekvapivost děje, absence jakéhokoliv zvratu (pouze jednou – a to hned zkraje – se šéf zlého korporátu IOI Sorrento předvede coby všehoschopný hajzl) a vlastně jakékoliv těžší překážky, kterou by měl Parzival překonat, mě v díle, které odkazuje na osmdesátky, v nichž se to shitstormy vůči hrdinům jenom hemžilo, dost udivuje. Zhruba v polovině jsem se přistihl, že se i přes to, že je dílo psáno jednoduchým jazykem, do čtení vlastně nutím.

Parzival se reálně ani moc snažit nemusí. Jasně, řeší hádankovité rébusy, ale namísto vlastní snahy mu postup ve hře zajišťují především ledabylé náhody. Připomíná mi to českou pohádku Princ a večernice, kde za prince, který se vydá hledat princeznu, řeší každou zapeklitou situaci jeho (budoucí) švagři. Tady je to podobně. Třeba celá pasáž v centrále IOI je diletantsky odvyprávěná, kdy si nemůžete odpustit polohlasné poznámky „No ty vole, to je ale náhodička!“, přičemž je vám za tvůrce stydno, že dává nejenom Parzivalovi, ale i sám sobě naprosto nesmyslné a laciné berličky, které netestují hrdinu, ale čtenářovu kapacitu trpělivosti.

Navíc je to právě skutečný svět, který je vystavěn dost neumětelsky. Ten se sice zmítá v energetické krizi, ale drtivá většina obyvatel se připojuje do obří počítačové supersítě, která pravděpodobně není poháněna kolotočem pro křečky. Navíc v ní mnozí tráví tolik času, že asi nejsou schopni příliš pracovat a nějaká tvorba kapitalistických hodnot (třeba příprava jídla) je úplně vynechána. Jestli tím autor sledoval kritiku přehnané závislosti na internetu (potažmo sociálních sítích), střílí do toho dost nepřesvědčivě, povrchně a vlastně to působí jako nucená póza, která vznikla spíše na popud angažovaného editora.

Chvíli se tak vzdává hold, chvíli kritizuje, ale co na tom, že pořádně to funguje jenom v hardcore verzi pro ty, kteří podobně jako James Halliday (v projekci sám autor), excentrický, lehce autistický génius s obsesí ke všemu, co se váže k jeho dětství v osmdesátých letech, mají cit pro všechny odkazy, jimiž je kniha prošpikována. Takoví lidé dozajista ocení robota Leopardona, pocházejícího z japonského seriálu Supaidāman, který u nás vidělo (dle CSFD.cz) 8 lidí. Zbytek se chce spíše vézt na vlně a užívat si vyzobávání detailů, které zná, přičemž to, co mu unikne, jej neodrazuje tím, že se to celé veze na strašně primitivní a neobjevné zápletce, která ale postrádá to, čím byly osmdesátky typické: měly grády (a je úplně jedno, že byly vlastně vcelku nevkusné, umaštěné, napumpované testosteronem a osmibitovou grafikou).

Game over.

40%

Napsat komentář